.png)
Jaro
Po mrazivě tuhé zimě probouzí se do života kraj. Sníh pomalu mizí, slunce ručkou ryzí popohání tahem vzhůru květ, co se vůbec prvně hlazen větrem na svět culí po svobodné vůli své.
O kus níže z lůna země vyvěrá švitořivý potůček. Poskakuje, tančí si v něm, mává všem a všemu kolem mladá kapka zvídavá. Maličká je, hravá, rozhlíží se po lese, kouká se a přemýšlí kam donese ji svižný tok.
Kapka: "Jam bakadá bíbí, to se mně to líbí, jou!"
Už to sviští, kapka piští.
Kapka: "Uuííí"
Kvapíkem se žene, přímočaře od pramene doproudí se ke stromu, v němž lebedí si strakapoudů pár. Bubnováním dávaj znát, že začíná jaro.
U stop kmene kvičí prase, vypasené zdá se má se fajn. Čuňou reje v ztuhlé zemi, z níž doluje od podzimu spadlé šišky, žaludy a bukvice.
Kapka: "Hmmm, co více má si ještě přát?" pomyslí si naše kapka, když v tom cosi vedle ťapká a vzápětí ozývá se uštěkaný hlas.
Bystrouchá lištička, co vyprahlo ji v ústech od hledání kamarádů smáčí vousy v potůčku. Na nejdelším zachytí se naše kapka nezbedná a táže se takto:
Kapka: "Mladá paní, pěkný den, dovolte mi optat se jen, co je cílem všeho dění a jak dlouhou ještě mám před sebou cestu tam kdesi nevím kam?"
Liška: "Nic se neboj, nic, nic, nic! Měj důvěru v řeky proud, ten ti poví víc než já," řekla liška ryšavá a zmizela kdesi v houšti stromoví a křovin.
Odněkud seshora houká výr. Velký to je kavalír, většího to opeřence z řádu sov by jeden u nás hledal stěží.
Kapka: "Jak to houká, jak to běží, pane Výr?" ptá se kapka víříc vody, k nevíře že je jí sotva jeden den.
U stop hory teplý vzduch. Po prvotním sešupu teď uklidnil se proud kolébaje naši malou pod kamínkem v plytké vodě. Zažila si toho tolik, že se jí i ve snu zdá o krkavci, co létá nad hlavou. Je to šprýmař, má rád vzruch, kroutí se a přetáčí, perutěmi víří vzduch a ještě k tomu zná i lidskou řeč.
Krkavec: "Havran, vrána, já, hrajeme si, kra, kra, kra Havran, vrána, já, známe lidi, kra, kra Havran, vrána, já, krademe jim slova, kra"
Do toho jí snový datel vyťukává rytmus zdraví do stonavých stromů:
Datel: "Ťuk, ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk, ťuk."
Z ničeho nic "BUM!!!"
Ze spánku ji vytrhl skorec, okřídlený vodní borec, co namísto do jepice dal zobanem do palice rozhněvané kapce naší.
Kapka: "Co to děláš, bratře skorče? Nevidíš, že nejsem k snědku? Proč raději nezazpíváš, když už jsi ten pěvec, dědku?"
Provinilý skorec hned do zpěvu se dal. Opodál se se soumrakem rozzpívalo další ptactvo. Červenka i zpěvný drozd i puštíků pár rozezněli hvozd, co pomalu se halí temným pláštěm noci.
Léto
Ráno kapce budíček nastoluje budníček, malinkatým křídlem přejede ji po nose, při hře při níž nedbá příliš na okolní svět.
Budníčci: "Máš jí" "Nemám, máš ji ty" "Chytám, hledám, ztrácím ji a nacházím" "A už ji máš znovu ty, pak ty, a ty a já a chichichi"
O kus dále ve dvou párech ladně tančí jeřábi a ta naše malá radostně si výská.
Kapka: "Jé, vždyť já taky ráda tančím tak jak tamten pták" vykrucuje se a do toho píská.
Úsměv kapce mírně zhatí bekající srnec.
Kapka: "Pročpak pláčeš, proč naříkáš při pohledu na tak skvostný tanec tažných ptáků?"
Srnec: "Bekám kapko právě proto, že jsou stěhovaví a že u nás nehnízdí, a že tudy přelétají jen a že budou brzy zase pryč" zabeká si naposled a pak zmizí z dohledu.
Nějak z toho jeho splínu naší kapce vyhládlo. Jak tak leží v trávě a do těla H2 hltá si své O, kouká se, že není sama, komu chybí krmě raná. I čipera budníček teď hledá mezi klasy. Copak asi? Čím se živí? Ha? No čím? Přece drobným hmyzem létavým!
Mouchy těsně nad zemí, nad hlavou se stáhne mrak.
Je tak, že i zvířátka se bojí třískajících blesků, hromů a choulí se k nohám stromů jako třeba mladý střízlík, který hlavně, když je hezky, kořen změní na průlezky. Pod dohledem svérázného hlasu otce lozí skrze škvírky u stop kmene či snad na ramenech v listí, kde se snaží pět, seč mu síly stačí, otáčí se, nadechne se z plných plic a nic. Jen tichý lesa šum a po bouři klid.
Do toho se ozývají jiní ptáčci zpěváčci. Pěnice, jak i malý kos, co tak srdcervoucně pěl, že málem padl na kokos.
Pak se ovšem do zpěvu dal všech zpěváků král. I ta naše kapička při slavíkově počínání zapomněla o čase i o celém putování kdovíodkud bůhvíkam. Zasnila se, a aniž by tušila už se pod hladinu noří.
Snové zámky ovšem rychle boří dravá síla řeky divé, po dešti tak krásně živé. Rozespalá krůpěj malá na kameni uklouzla, ten vymrštil ji do vzduchu vedle pana poštolky, co na místě nad lučinou vesele si prozpěvuje.
Kapka: "Pověz prosím, hlasný pane, odkud vlastně Vítr vane a kam že tě unáší?"
Dravec: "Odnikud a Nikam, tam kde cíl je počátek a počátek cíl", řekl dravec Všudybyl.
Kapka: "Moudrá slova", pomyslí si kapička, načež padá z výsluníčka zpátky dolů do řeky.
Po seskoku cítí, že ji kdosi pozoruje. Zelený pan Hastrman mihne se kdes mezi stromy, promění se v žabku milou, co mílovým skokem dostává se blíž a volá:
Žába: "Kua, kua malá kuapičko, rozbušilas srdíčko mi, když má očka uzřela tvůj hop, hopsavý um"
Ledňáček si hvízdne a jak šipka blankytná vystřelí na druhý břeh.
Šoupálek co ve spirále šplhá od pat k hlavám stromů, nebojí se, rád je viděn a pak letí zpátky domů.
Kapka: "Juuu, kéž bych mohla létat si, jak chci a být volná jako pták", pomyslí si kapka snílek, v tom se ozve shůry hlas:
Čáp: "Budiž vyslyšeno přání tvé, klé, klé"
Čáp, co na to kápl, kapičky se jal, do hnízda ji vzal, pak dlouze v hnízdě klepotal před odletem krajům bájným vstříc.
Kukačka jim čertíce se posvém dává na viděnou a kapička zachumlaná v bílém čapím peří hledí na kraj pod sebou a s blaženě růžným líčkem zastře víčkem svět.
Podzim
Sama neví jak, však tak náhle ocitla se ve studánce v temné hloubi neznámého lesa. Chuděra teď nedokáže říct, zda se jí to zdá či ne, zda je noc či den, volala by o pomoc jen kdyby se tak nebála. Choulíce se u kapradin v křišťálově čisté vodě mlčky sedí a pozorně naslouchá. Vůbec prvně pociťuje svíravý bol osiření, a přitom se toho kolem jak i v ní odehrává víc než dost. Tu se v trávě mihne stín, támhle šustne ve křoví se zas jakási jiná stvůra. Noční můra skutečná jest jako vítr tajů pln, co si šeptá s kdovíkým o něčem, co neví se.
Chvíle trvá celé věky, když v tom z dáli derou se k ní prapodivné čísi jeky.
Kapka: "Tohle bude nejspíš vlk a zdá se, že není sám, že i on má kamarády," posteskne si poustevnice.
V tu ránu jak na povel, kousek vedle zafuní si, blíží se to, větev praská, a pak ozývá se hřmotný hlas.
Tajemná bytůstka: "Neboj se má kapičko, to jen jelen v osamění vábí k sobě družku svou," uklidňuje kapku Proud, co o něm říkala jí lištička; Proud co z hlubin nitra nutí zpěvné ptáky básně pět, jak i tančit, dovádět a dokonce čertit se i; tentýž Proud co lze ho slyšet v uštěkaném nářku srnců, v posmutnělém vlčím vytí, Proud co dovedl ji k Jádru Bytí v Poušti temné, aby mohla prožít si to Jemné, co odpoví na otázky, co ukáže směr a nedovolí více i v tom sebevětším zmatku lidem bdělým, zvířátkům, ni krajině kolem nich zapomenout na ten Hlas, co je jim neustále nablízku.
V mezistromí záře bílá, z níž se ke studánce nese víla v šatech hedvábných, bílá jako sníh, co po cestě promění se v jelenovu zářnou laň. Z kopytníka bolesti, jež přetváří se ve štěstí, vykoulí se slza slaná, co zná přece cestu k moři, co zná cestu tam a zpět. Do srdíčka s Láskou vplyne a s kapičkou v ucelení dostává se do míst všeho zrození i shonu, kde se vody z hor a lesů napříč světem v jedno spojí a kde si pak mohou šeptat třeba jako vítr stromům příběhy svých životů, až dokud je jednoho dne slunce zlaté nevytáhne do oblak, z nichž pak opět kápnou na svět, ať koloběh hořkosladký pokračuje dál.